Dnes mě probudilo sluníčko, které se odráželo od řeky. Moc příjemné první ráno na dovolené. Vstávala jsem docela pozdě, Lukáš byl už pravděpodobně několik hodin na rybách (blázen).

Chvilku jsem ještě bloudila po autě a hledala si nějakou snídani.

Mezitím jsem stihla všechno rozhrabat, takže jsem ještě potom musela asi 20 minut uklízet celé auto, abychom mohli vyjet.

Chybělo nám 8 h k moři, takže jsme se moc nezdržovali a asi tak v 11 h vyjeli.

Začínalo být přes 35 stupňů.  Lukáš mrazil klimatizaci na 18, takže jsem počítala vteřiny do zánětu močáku.

Jelikož jsme nechtěli od začátku podporovat placené dálnice, na kterých jsme minulý rok nechali x tisíc, tak jsme si nastavili neplacenou cestu, která nás vedla přes krásné francouzské vesničky.

Pak jsme ale zjistili, že ty vesničky jsou přeci jen krásný, ale pumpu už jsme neviděli několik hodin.

Necelá čtvrtka nádrže = už se nám začínají potit čela. Představuji si, jak se s nějakým nasraným francouzem budu domlouvat rukama nohama a budu dělat, že nemůžu mluvit, jelikož kdybych řekla jediné slovo anglicky, tak jsme odepsaní na pospas smrti někde v nějaké vesničce mezi krávami.

Konečně pumpa, ale v protisměru. Se značkou zákaz odbočit. Kontrola obou stran, jestli někde nejsou policajti a otáčíme to. UFF, TAK MŮŽEME POKRAČOVAT.

Cestou jsme stáli v x kolonách a mysleli jsem si, že už dneska k moři ani nedojedeme, jelikož nám chyběly pořád 4 h a to už byl skoro večer.

Ale dojíždíme do nějakého malebného městečka. Jsme absolutně nadšení z té krásné architektury všude okolo nás. Hledáme místo k  zaparkování a rychle utíkáme k moři.

Lukáš jde jako první a já dobíhám za ním.

Chvilku na sebe koukáme a nemáme slov.....

Myslela jsem si, že Vltava na Náplavce je nejšpinavější voda na světe, ale hluboce jsem se mýlila (HLUBOCE!!!)

Zjišťujeme, že to je tok řeky do moře. Takže při odlivu to všechno odteče a zůstává tam jen bahno a zabořené lodě.

Tak trochu zklamaní se jdeme podívat na pevnost, která je hned vedle, která byla opravdu nádherná, ale začínalo se nějak zatahovat a hrozně foukat, tak jsme se šli potom radši rychle schovat.

Zjišťujeme, že při bouřce nejsme zrovna na nejlepším místě, takže jedeme hledat jiné.

Našli jsme krásné místo mezi vinicemi u nějaké brány uprostřed ničeho. Popravdě jsme i trochu doufali, že na nás nevlítne nějaký frantík s brokovnicí, že mu krademe víno.

Po pár hodinách, když už jsme spali, tak začala nejhorší buřina. Hodně dlouho jsem nezažila takové rány.

Snažila jsem se nebrečet, měla jsem zacpaný uši a představovala si ty nejhorší scény z hororu.

Pak jsem naštěstí nějak usnula.