Tak po včerejším zmatku, kdy jsme nemohli několik hodin najít auto, jsme si před odchodem pečlivě všechno vyfotili, aby se situace neopakovala.

Jelikož jsme věděli, že budeme jezdit z jedné strany na druhou, tak jsme se rozhodli, že si někde půjčíme kolo. Po zkušenostech z minulého roku se skládačkou a nasledným 3 týdenním utrpením, kdy jsem se nemohla díky modřinám posadit, tak jsem si vybrala to nejpohodlnější sedlo snad v celé Barceloně (ach, díky bohu) 

Jako první jsme se byli podívat do "Lukášového" obchodu, který byl stále zavřený, takže jsme si to zamířili rovnou na pláž.

Moc jsem od Barcelony neočekávala.. spíš klasicky přeplněné město turisty, na které já prostě moc nejsem, ale opak se stal pravdou. Jsem ze všeho nadšená... z atmosféry, lidí, obchodů a prostě celého životního stylu, který se tu vede.

Pláž lemuje krásné molo a všude jsou perfektní cyklosteztky, po kterých se dá bez nervů jezdit. Né jako u nás v čechách, když už teda nějaké jsou. 

Postupně jsem projeli ty nejznámější památky a mě napadl velice inteligentní nápad, že si zajedeme i do Park Guell. Od Sagrády nám hlásila navigace docela pěkný čas, tak jsme jeli. 

No.. ale co nás pod vítězným kopečkem nepřekvapilo.  Nejstrmější cesta, co jsem kdy v životě viděla, nedalo se ani jít a natož jet na kole. Jelikož jsem měla těžké kolo, tak jsem ho strčila Lukášovi a vzala jsem si jeho BMX, no ale stejně.. doplazili jsme se nahoru jak po běžeckém maratonu a byli jsme rádi, že vůbec stojíme na nohou. Ale ten výhled za to prostě stál.