4. den

Duna de Pilat

Možná bych tento článek měla nazvat: Kam akutně musíte za život stihnout jet. Obzvlátš když to máme za humny!

Podle fotek byste určitě neřekli, že píšu z Francie, ale spíš od někud z Afriky ze Sahary. Já jsem taky v šoku!

Nechápu, proč toto místo není stejně známé jako Paříž!

No nic, jdeme k věci.

Ráno, když jsme se probudili u jezera, tak byla proklatá zima (18 C jako včera), takže jsme se balili a koukali do mapy, tam pojedeme dál.

Lukáš si na tomto místě udělal bod, takže jedem!

Zaparkovali jsme někde u lesa, kde až podezřele začala houstnout doprava.

Vůbec jsme nevěděli kam máme jít, jelikož v lese vedlo několik cest, tak jsme prostě šli podle té nejvíc vyšlapané.

Po asi 10 min chůze jsem čekala, že jsme se zase ztratili.. ale ne!!

Nedokážete si možná ani představit, jaký kolos jsem viděla před sebou, hodně nad špičkami borovic.

Šli jsme jak v tranzu a rychle se bližili k duně.

Všichni si zouvají boty, takže my taky. Když jsem viděla ten krpál, tak jsem je radši schovala pod kapradím, abych měla prázdné obě ruce.

Tak jdeme na to!

Po 2 minutách zjištuji, že jsem se hodně přecenila!

Kopec měl náklon tak 80%, takže se dá říci, že spíš šplháme nejhladším pískem, se kterým jsem se kdy v životě setkala.

Ve čtvrtce jsem si 100% jistá, že nahoru nikdy v životě nevylezu.

Nemám odhad, abych vám řekla, jak moc vysoko to bylo, ale prostě šíleně!

ZVLÁDLA JSEM TO!

Všude okolo nás hromady písku, lidé se všude hemžili jako mravenci.

Chvilku jsme se kochali a potom se rozhodli, že půjdeme k moři.

Už nahoře jsem toho litovala, když jsem si uvědomila, jaký krpál budu muset zase šplhat, ale prostě jsem šla, tedy spíš běžela a chvilkama se skoro až kutálela!

U moře byl najednou šílený teplotní skok! Jak kdyby za dunou byl srážkový mrak, který nepouštěl dál tu zimu.

Jsem v černých kalhotách,třičku a svetru.

UMÍRÁM, NEJRADŠI BYCH SE SVÍLKA DO NAHA A SKOČILA DO MOŘE.

Bohužel si po chvilce dřímání uvědomujeme, že jsme si nechali v autě zaplou ledničku (čekáme, že máme po baterce)

Takže se rychle zvedáme a jdeme nazpátek.

Au! Všude rozpálenej písek!Modlím se, aby nahoře na duně byla zase zima.

V půlce už skoro umírám a představuji si tu scénu, kdy uvidím fatamorgánu. Živě si dokážu představit, jak umířají lidi na Sahaře.

Zase jsem si byla jistá, že to nedám a že tam umřu! Ale musela jsem!

Konečně jsme vyšplhali nahoru a teď hledáme místo, ze kterého jsem vycházeli.

Jdeme na okraj duny a mě chytá po těle šílený pocit! Byl to takový sráz že ani z okraje nebyl vidět písek. Jak kdyby tam nic nebylo a já měla spadnout dolu.

Musela jsem si sedout jako malý dítě a vyzkoušet, jestli se tam tudy opravdu dá jít.

Dalo se, ale nedá se skoro chodit. Tak mám inteligentní nápad, že se budu posouvat po zadku. Opravdu inteligetní. Písek budu ze sebe vysypávat ještě tak měsíc, ale za tohle všechno to stálo.

Rozhodně je to jedno z nejhezčích míst, které jsem v životě viděla a přeju si, abyste se tam mohli i vy všichni mrknout!